O smrti a životě – Irvin D. Yalom a Marilyn Yalom
20. květen, 2022 o 11:28,
Žádné komentáře
Po čase něco z mého čtenářského deníku, jedna z posledních Yalomových knih, která v čeština vyšla teprve nedávno. Jeho knihy mám ráda, přinášejí hloubku, nadhled, moudrost, v mnohém mě jako člověka i psychologa inspirují, ale tahle je ještě jiná… přinesla i slzy. Knížku začali psát manželé Yalomovi společně v době, kdy věděli, že Marilyn brzy zemře. „Žijeme teď každý den s vědomím, že náš společný čas je omezen a je mimořádně vzácný. Píšeme, abychom dali své existenci smysl, i když nás unáší do nejtemnějších území tělesného úpadku a smrti. Toto psaní nám má především pomoci zvládnout závěr života.“ (str.8, Předmluva). Popisují každý za sebe své pocity, obavy, způsoby zvládání náročné situace. Knížku už dopsal Irvin sám, závěr je věnovat jeho vyrovnáváním se s odchodem milované ženy. Pro mě osobně má tento text spoustu rovin.
První, co mi běželo hlavou, když jsem se začetla (ano, je možná na první pohled zvláštní se začíst do knihy o umírání), bylo to, jak krásný a hluboký měli manželé Yalomovi vztah. Kolik je v něm respektu, hloubky, porozumění, přizpůsobení a hlavně lásky. Slzy poprvé… připadá mi neskutečné, jak dokázali sladit své dvě kariéry, být oba úspěšní ve svém oboru, a přitom mít tak velkou a zřejmě velmi funkční rodinu. Až jsem si chvílemi říkala, zda to není vzpomínkový optimismus, zda to fakt je možné. Zda se Marylin nepřizpůsobovala mnohem víc než chtěla (ano můj bias, mockrát potvrzený v praxi, že jsou to obvykle ženy, kdo se přizpůsobí…). A i kdyby to tak bylo, stejně je za tím dovednost vidět to dobré a být za to vděčný.
Další rovina byla, že takhle bych chtěla prožít konec svého života. Nemyslím bolesti a fyzické trápení jakému Marylin čelila, ale s vědomím, že jsem prožila hluboký a láskou a prací naplněný život, že můžu odejít, že není čeho litovat… Tahle úvaha byla velmi silná (slzy podruhé…), chvílemi jsem si uvědomila dokonce tlak, co na sebe vytvářím, že bych měla „přidat“, abych to měla na konci takhle. A třeba je to v pořádku. Uvědomění si smrti, v různých kontextech a situacích, mně osobně téměř vždy vede k zamyšlení nad životem, jeho smyslem pro mě a k jeho oslavě. I to je důvod, proč se tématu smrti nevyhýbám. Vždy mi více nasvětluje téma života, jeho smyslu a plnosti.
Zvažování toho, kdy odejít z profesního života, bylo dalším tématem. Šlo sice o vedlejší linku celého příběhu, ve které si Yalom uvědomuje své již velmi limitované schopnosti pracovat a čelí jim, ale bylo silné číst, jak o tom uvažuje a že to sdílí s ostatními, že se nebojí to přiznat. I v tom je moudrost. Vědět, co ještě zvládnu a co už ne. Tohle je pro mne téma spojené s ubývaním sil spojených s věkem a s tím, jak síly rozložit. Nelze se věnovat všemu a jsou místa, kde moje energie nedává smysl. Jsou věci, které umím, můžu dělat, ale může je skvěle udělat někdo jiný. A já můžu být jen tam, kde jsou snad mé největší talenty, jak se dnes moderně říká. Nemusím nikomu nic dokazovat, to vím dávno, a učím se nedokazovat něco ani sobě. A Yalom mne v tom zase o kousek posunul.
Silným tématem knihy je i zvládání fyzického utrpení a přístup Marylin k tomu, kdy ze světa odejít. Obdivovala jsem její statečnost při zvládání léčby a všech nepříjemných příznaků i sílu se rozhodnout, že už to stačí, že chce odejít (slzy po x-té…), i když s tím ostatní nebyli úplně v souladu, aspoň na začátku. Obdivovala jsem její statečnost, to že nepodlehla, nerezignovala a snažila se být plně přítomná až do konce. Plánovala rozloučení, rodinnou akci, vědomě čelila konci. Silná žena, co se nebála přiznat svou zranitelnost. Vzor. A vrací mne k úvahám J. Kabata- Zinna o vědomém prožívání náročných situací.
Slušelo by se zakončit úvahu pátým, lichým, bodem. Já už bych páté hůř vymýšlela, nicméně věřím, že každý, kdo bude chtít otevřít krásnou, lidskou a dojemnou knihu, najde to své. To, co ho osloví nejvíc. A když se podělíte, budu ráda.