O mindfulness a osobní zkušenosti s MBSR

Mindfulness, česky všímavost, se stává velmi populární, postupně proniká do života jednotlivců a částečně i firem. Představuje výzkumně ověřený způsob omezení stresu, to ovšem neznamená, že vnese do našich životů zázraky. Nejde o všelék na potíže dnešní doby, ať jedinců či organizací. Absolvování několika meditací, semináře či kurzu mindfulness z nás neudělá vyklidněné jedince, co bez mrknutí zvládají pracovní, rodinný či studijní nápor a jsou ještě k tomu neustále šťastní. Jako vždy jde o dlouhodobý proces vyžadující motivaci, vůli, ochotu překonávat nepohodlí a vynaložit čas na rozvoj něčeho, co na začátku, může být i nepříjemné, s nejasným výsledkem. S všímavostí je spojena řada mýtů* a mylných očekávání, třeba že má přinášet příjemné pocity nebo přinášet osvobození od starostí. Když se nedostavují, nejlépe hned, řada lidí cvičení opouští.

Zakladatel MBSR programu, americký lékař John Kabat Zinn, nazval svou knihu o mindfulness „Život samá pohroma“ a inspirován Řekem Zorbou v ní říká, že život je samá pohroma, přičemž pohroma zde neznamená neštěstí, ale „spíše palčivou nesmírnost a neuchopitelnost životní zkušenosti. Patří k ní krize a neštěstí, vše, co je nemyslitelné a nepřijatelné, ale také všechny ty maličkosti, které nevyjdou a hromadí se. To slovo nám připomíná, že život je vždy v procesu neustálé přeměny, a že vše, co si myslíme, že je trvalé, je ve skutečnosti pouze dočasné a neustále se mění. To se týká našich přestav, názorů, vztahů, majetků, práce, výsledků činnosti, těl, všeho“ (str. 41). Dle Zinna říká výraz „naprostá pohroma“ o pozitivní schopnosti lidského ducha vypořádat se s tím nejtěžším v životě, a přitom se stát silnějším a moudřejším.

Praktikování mindfulness tedy není o báječném životě plném štětí, pozitivity a nádherných dní. Posiluje naši schopnost se vnímavě vyrovnávat s tím, co nám život přináší. Pracovní definice mindfulness je podle Zinna „uvědomování, které vzniká záměrným věnováním pozornosti, v přítomném okamžiku a bez posuzování“ (str. 23). Uvědomovat si tedy můžeme i nepříjemné pocity, obtěžující myšlenky, bolest, ale i naše reakce na různé situace, lidi či cokoliv dalšího.

John Kabat Zinn vyvinul osmitýdenní program zaměřený na omezení stresu prostřednictvím všímavosti (MBSR, Mindfulness - Based Stress Reduction), který začal v roce 1979 praktikovat a výzkumně ověřovat na Klinice pro snižování stresu Massachusettské univerzity ve Worcesteru, v USA. Odsud se tyto programy rozšířily po Americe i do dalších zemí, včetně Evropy. Hlavními součástmi MBSR programů je zaměření pozornosti na dech, následně rozvinuté do meditace v sedě (neboli sezení), dále zaměření pozornosti na tělo (bodyscan) a všímavá jóga v různých polohách. Zároveň jsou doplňovány cvičeními všímavosti v běžném životě (všímavé jídlo či a další všímavé aktivity) a dalšími cvičeními zaměřenými na všímaní si vlastních reakcí na různé situace. Rozvíjí se také praxe vděčnosti.  

Sama různé podoby všímavosti praktikuji již delší dobu, již před mnoha lety jsem začala s vyjadřováním vděčnosti a průběžně se k ní vracím, ve výcviku nenásilné komunikace jsem se učila věnovat pozornost svým pocitům a potřebám. Zájem o všímavost ještě více podnítil psychoterapeutický výcvik v PCA směru, ve kterém je uvědomování si vlastních pocitů nedílnou součástí terapeutické práce. Učila jsem se tak pozorně zkoumat své pocity i reakce a k tomu se přidávalo sledování vlastního těla a všímavá chůze. Pak jsem přidávala meditace dechu a řízené cvičení bodyscanu podle nahrávek Kabata Zinna. Postupně jsem se snažila přinést více všímavosti do pravidelného ranního cvičení jógy i do denních aktivit. Někdy se dařilo lépe, někdy hůře, někdy jsem byla při ranním cvičení zcela vědomá a přítomná, někdy jsem se „našla“ necvičící, zato ponořená do těkavých myšlenek na minulost či nastávající den. Nejen v náročných časech se orientuji na drobné maličkosti a užívám si je. Dlouho jsem měla v plánu absolvovat klasický MBSR program, chtěla jsem doplnit své znalosti, zkušenosti i vlastní praxi tímto komplexním dlouhodobým zážitkem. Chtěla jsem vidět, „co to se mnou udělá“, když se budu 8 týdnů věnovat cvičení výrazně intenzivněji než jindy a když to bude mít strukturu. Bylo mi jasné, že absolvovat kurz a k tomu 1-2 hodiny cvičení denně bude časově i organizačně náročné a bude třeba důmyslného plánování a koordinace, abych to zvládala. Tak jsem si kurz naplánovala na dobu, kdy bych měla mít volněji, minimálně od výukových povinností. Také jsem původně plánovala absolvovat kurz naživo, mám online ráda, ale chtěla jsem si zase zažít bytí ve skupině a ve společném prostoru.

Nakonec, i díky přetrvávající online výuce a lockdownu, jsem se nakonec rozhodla pro online kurz. Takže jsem před dvěma týdny dokončila intenzivní osmitýdenní MBSR online program vedený skvělým a certifikovaným lektorem Jardou Chýlem. A stálo to za to. Ne, nestala se ze mne "vyzenovaná" (tenhle termín mne fakt baví…) bytost žijící jen teď a tady, to není možné, v mém případě určitě ne. I nadále zůstávám lehce chaotickou bytostí, co ráno nandá psovi svítící obojek, aby byl vidět ve tmě, či se pokouší naťukat PIN do mikrovlnky. Ale uvědomila jsem si znova a více některé své zaběhané reakce na stresové situace, dovolila jsem si jen být víc a častěji a dozvěděla se o svém prožívání zase o kousek víc, což jsem po mnohaletém výcviku ani nečekala. Nebylo to vždy snadné, při dlouhých cvičeních jsem zažívala různé stavy odporu, učila se jim nepodléhat a pozorovat je. Prala jsem se s tím, že mám přece svobodnou vůli a „tohle“ nemusím podstupovat (např. všímavou chůzi v prostoru 1,5x2 metry) a se snahou odpor pozorovat a v klidu si uvědomovat, že to je „prostě odpor“.  Chvílemi jsem myslela, že vyskočím z kůže. Zároveň jsem absolvovala první týdny v době, kdy jsem zažívala nepříjemné fyzické bolesti. Učila jsem se bolest pozorovat, případně změnit vědomě polohu. Tisíckrát jsem se od myšlenek co nejvíce laskavě vracela k dechu či tělesným počitkům. A jsem za to ráda. Ráda, že jsem cvičení dala čas a prostor, včetně prostoru uvnitř sebe, že jsem to nevzdala a postupně se posouvala o kousek dál. Dozvěděla jsem se víc o sobě, na některé věci lépe reaguji, snažím se odkládat některé mé rychlé reakce, to dělám už dlouho, ale zase o kousek vědoměji. Jsem vůči sobě citlivější a zase o kousek laskavější. A to neznamená, že bych se flákala a povalovala, ale zase víc vnímám, kdy potřebuju skutečně odpočinek a kdy se mi jen „nechce“. Taky se víc těším na pravidelné meditační cvičení, prožívám ho, ikdyž není třeba podle mých představ. A moje ranní jóga je zase o kousek všímavější. Cítím se o kousek spokojenější a zvládla jsem dobře i několik poměrně náročných týdnů. Nešla jsem do kurzu s žádným zásadním očekáváním, skutečně jsem si ho chtěla zažít. Musela jsem některé věci omezit, abych našla čas na cvičení, vstávala jsem o něco dřív, abych den natáhla, ale zase jen tak, jak je pro mne smysluplné, nejsem ranní ptáče.

Za mě stojí za to se do mindfulness praxe či kurzu pustit. A přitom nečekat zázraky, počítat s tím, že je třeba praktikovat a najít si čas. Jinak to dopadne stejně jako s novými botami na běhání, narychlo přečtenými knihami o seberozvoji apod. Trpělivost a praxe, pomalu, krok za krokem. Nevzdat se po prvním neúspěchu. Někdy to bolí. Život je samá pohroma, přináší těžkosti, náročné situace, bolest i radost. A je fajn být s nimi. Aspoň trochu. Ne je potlačovat či minout.

*Více o nich třeba v textech psychologa a terapeuta Jan Bendy.