O novém normálu (nejen) rodičů

Je to rok, co žijeme v pandemii, co se okolnosti našich životů proměnily. Někomu zásadně, někomu míň, asi jen málokomu vůbec. Před rokem jsme netušili, že náš život v březnu 2021 bude ještě komplikovanější, že budeme mít všeho plné zuby a že naděje na zlepšení bude spíše malá. Na konci jara se začalo mluvit o „novém normálu“ přinášejícím jiný způsob organizace práce, mnohem intenzivnější využívání home ofiice, kurzy, meetingy, výuka na dálku, urychlení digitalizace atd. Na první pohled poměrně atraktivní představa, nemusíme za vším cestovat, můžeme se potkat s lidmi i na dálku, nemusíme za každou zajímavou akcí cestovat, jít na každý úřad. Ale je to všechno? Není náš normál „nový“ i v jiných oblastech? 

V červnu vypadal svět docela hezky, nadějeplně. Léto jsme si tak nějak užili, nabrali síly a sluníčko, v září strávily děti pár týdnů ve školách. A pak jsme se překulili do další podzimní vlny restrikcí, zavřených škol, k tomu se často přidala zkušenost s covidem a jeho vleklými následky, strach o blízké i o sebe, ztráta blízkých či vzdálenějších se stala běžnou zkušeností. A to vše bez možnosti odreagování způsoby, na které jsme zvyklí, tedy kultura, sport, setkávání s přáteli, hospůdky a kavárny, cestování a další. Bez ohledu na to, zda jsme spíše introverti či extroverti, většině z nás chybí nějaký způsob relaxování, nabírání sil a energie, nám blízký a léty ověřený ventil stresu a dobíječ energie. Ano, spousta aktivit se dá dělat i online, což je skvělé, ale nenahradí to vše. A upřímně, já po celém dni online práce s klienty či studenty a odbornými online webináři prostě už nechci a nemůžu vidět online milované divadlo či výstavu.  A to mám online ráda, netrpím pocitem že „to není ono“, je to pro mě nový normál. A jsem vděčná za profesi, kterou takto provozovat můžu, i za zkušenosti, které díky tomu získávám. Naučila jsem se nějak pracovat se „zoom fatique“, tedy únavou z online hovorů, a k tomu patří i to, že nejsem online víc než je třeba.  Na online práci a život můžeme mít různé pohledy, ale společné je to, že naše možnosti oddechu a vyventilování stresu jsou omezené. Nebo prostě jiné. Tato jinakost se postupně stává novým normálem. A to nám nepřidává.

Novým normálem je i to, že pro řadu lidí je život mnohem náročnější. Pro lidi v první linii zcela jednoznačně, ale i pro ostatní. K homeoffice, který je pro většinu lidí fajn na 1-2 dny, ale ne na celý týden, se už neviditelně přidaly zejména pro rodiče další povinnosti. Například podpora nebo dokonce vyučování dětí při distanční výuce, zajištění obědů, ti zodpovědnější usilují i o pevný režim a zajištění rozvíjejících aktivit pro děti, překonávání domácích ponorek, které jsou běžné. A určitě máte i své další oblíbené.

A teď se přidala další omezení, a navíc jsou doma opět i ty nejmenší děti. Pro jejich pracující rodiče se situace stává už neúnosná, kombinují práci s velmi intenzivní péčí o ne úplně samostatné děti. Jenže, žijeme v novém normálu a vlastně už to nikoho moc nezajímá. Pracovní standardy jsou velmi vysoké, tedy aspoň ve většině firem bojujících o zakázky, o přežití, za složitějších podmínek. Už dávno nepanuje jarní specifická karanténní atmosféra, kdy se řada věcí tolerovala, kdy jsme hledali, jak v tom všem fungovat, a kdy to byly (pro některé) tak trochu „prázdniny“. Včerejší věta klientky „Na jaře to šlo, to všichni chápali, že máte doma děti, že jsou věci jinak, že nebudete reagovat okamžitě, ale teď už to nikoho nezajímá, musíte podat stejný výkon“ mně pak vedla k uvědomění, že to je vlastně z jednoho úhlu pohledu nový normál rodičů. Že máme najednou mnohem více rolí, které musíme zvládat ve stejném čase a že už se to nebere za nic mimořádného. A že my už to nebereme jako něco mimořádného. Prostě to musím vše zvládnout, práci, školu, vařit, aktivně zabavit děti, často se i postarat o rodiče a jiné blízké.

Tahle situace ale není normální. Klade na nás mnohem větší nároky, do stejného času vtěsnáváme mnohem více a v náročnějších podmínkách. Navíc nevíme, kdy to skončí. Vědomí časového omezení nám pomáhá se s náročnými situacemi vyrovnat, rozložit síly, jenže to tady nemáme. Můžeme mít naději, ale ne jistotu. Nevíme, jak dlouho budeme muset se silami vydržet a je těžké je obnovovat. Je to mnohem náročnější, než to bylo na jaře, navíc docházejí síly.  Stresové situace je možné zvládat dvěma způsoby, a to zvýšením kapacity (mentální, časové, fyzické…) nebo snížením zátěže. Svou kapacitu můžeme posilovat, pořád platí, že je rozumné dodržovat životosprávu, dělat si drobné radosti, pěstovat malé rituály, chodit ven a připustit si, že situace je náročná. Ale v těchto náročných podmínkách je třeba také snížit zátěž. Tedy, soustředit se jen na to skutečně důležité. Omezit to, co není nutné „pro přežití“. V práci, ve výuce, v domácnosti, všude… Omezit očekávání, že zvládnu všechno a budu v tom nejlepší. Nemusím vyhrát soutěž o nejlépe zabavené dítě roku, o samé jedničky, nemusíme mít výčitky, že necháte děti o chvíli déle s tabletem, že objednáme jídlo nebo že je prostě doma nepořádek. Je třeba si říct o pomoc, jakkoliv to jde. Delegovat. I školní děti zvládnou řadu věcí samy. Občas říkám, že když „hoří“, neřešíme detaily, prostě hasíme. A někdy prostě hoří a je důležité si to uvědomit. Nepřidávejte na svůj vnitřní seznam další úkoly, které možná oceníte jen vy. A když vám poběží hlavou myšlenky nebo se podíváte na seznam úkolů, co vše „musíte“, řeknete si u každé té věci, zda je to skutečně nezbytné. Teď, v tomto čase, v této situaci. Ptejte se: K čemu je to důležité? A musím to udělat já? Kdo jiný to může udělat?  

A jedna výzva na konec, buďme k sobě laskaví. Učiňme to součástí našeho „nového normálu“. Dopřejme si odpočinek a péči o sebe kdykoliv to jde, ať už to pro nás znamená cokoliv. Omezme zátěž, velkou část si jí klademe sami na sebe, aniž by o to někdo stál nebo to dokonce ocenil. A když něco nejde, život jde dál.  Laskavost k sobě by měla být v základu našeho nového normálu. Pak přijde i laskavost k ostatním. Přeji pevné zdraví a co nejvíce laskavosti.